HRAD ŠPILBERK
Hrad byl založen českým králem Přemyslem Otakarem II. kolem poloviny 13. století
na skalnatém ostrohu, tyčícím se nad historickým centrem města Brna. Nejstarší
písemné zprávy o existenci hradu se vztahují k létům 1277 až 1279, kdy se připomíná
nejen hradní kaple, ale také jméno kopce, záhy přenesené na samotný hrad. Špilberk
tak již více než sedm století vytváří výraznou dominantu města Brna. V průběhu staletí
se jeho význam a úloha podstatně měnily. Z předního královského hradu a sídla
moravských markrabat se hrad postupně stal mohutnou barokní pevností, nejtěžším
vězením rakouské monarchie a vojenskými kasárnami. Proslul jako "žalář národů". V
roce 1962 byl prohlášen národní kulturní památkou. Dnes je sídlem Muzea města Brna
a jedním z nejvýznamnějších kulturních center.Čeští panovníci navštěvovali v minulosti
hrad spíše jen příležitostně, což platilo i o mladém moravském markraběti Karlovi,
jehož první manželka Blanka zde pobývala v roce 1337 po svém nuceném odchodu z
Prahy. Skutečným sídelním hradem moravských markrabat se Špilberk stal až od
poloviny 14. století za vlády Jana Jindřicha (1350-1375) a jeho syna Jošta
(1375-1411). Po Joštově smrti však ztrácí hrad svou rezidenční funkci a do popředí se
dostává jeho vojenský význam. Ten se plně projevil nejen za husitských válek, ale
především za bojů mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem
Korvínem. Od konce 15. století nastává všestranný úpadek hradu. Královský hrad byl
opětovně zastavován a dočasní držitelé o jeho údržbu příliš nedbali. V roce 1560
moravští stavové - aby zabránili jeho zamýšlenému prodeji do cizích rukou - raději
sami Špilberk koupili a vzápětí hrad prodali městu Brnu. Ve vlastnictví města však
zůstal Špilberk pouhých šedesát let. Po bělohorské porážce stavovského povstání v
roce 1620 byl císařem Ferdinandem II. hrad městu zkonfiskován a vrátil se zpět do
zeměpanského majetku. Během třicetileté války hrad opět chátral. Opevnění hradu i
města se však rychle opravovalo a zdokonalovalo v důsledku vojenské okupace
Moravy švédským vojskem a dvojího bezprostředního ohrožení moravské metropole v
letech 1643 a 1645. Když pak v roce 1645 Brno se Špilberkem pod velením
plukovníka Raduita de Souches odolalo tříměsíčnímu dobývání mnohonásobnou
švédskou přesilou, prokázal se znovu strategický význam tohoto hradu. Od poloviny
18. století byl hrad přebudován na nejmohutnější barokní pevnost na Moravě, tvořící
jako citadela s neméně opevněným městem jednu pevnostní soustavu, která se v roce
1742 stala nepřekonatelnou překážkou i pro pruského krále Fridricha II. Vojenští
velitelé Špilberku zastávali tehdy také funkci velících generálů na Moravě. Součástí
špilberské pevnosti bylo také pevnostní vězení. Krátce po porážce stavovského
povstání v roce 1620 byli na Špilberku vězněni přední moravští účastníci této
protihabsburské "rebelie". Od poslední čtvrtiny 17. do počátku osmdesátých let 18.
století zde bylo vězněno kromě desítek obyčejných trestanců také několik vysoce
postavených vojenských osobností, generálové Bonneval a Wallis, či proslulý
plukovník pandurů Franz Trenck, který zde roku 1749 zemřel. V roce 1783 rozhodl
císař Josef II. o přeměně zrušeného pevnostního vězení na Špilberku na civilní věznici,
určenou pro nejtěžší zločince. K těmto účelůmbyla upravena součást zdejšího
pevnostního systému - kasematy. Od poloviny devadesátých let 18. století se však v
nadzemních prostorách špilberské pevnosti začínají objevovat také vězňové, které lze
označit za politické. Kromě několika francouzských revolucionářů (např. poštmistr
Jean B. Drouet) to byla především skupina uherských jakobínů v čele se spisovatelem
Ferencem Kazincym.
Od roku 1822 se nové cely v severním křídle hradu zaplnily italskými vlastenci
usilujícími o sjednocení, svobodu a nezávislost své země. Básník Silvio Pellico zde
nedobrovolně prožil plných osm let. Svou knihou "Mé žaláře" pak proslavil špilberský
žalář po celé Evropě. Z císařova rozhodnutí zůstal nadále Špilberk pouze velkou
věznicí a přestal být významnou vojenskou pevností. O tuto změnu se přičinila
francouzská armáda císaře Napoleona, která při svém odchodu z okupovaného Brna
na podzim roku 1809 zničila důležité části špilberského opevnění. Poslední velkou
skupinu politických vězňů na Špilberku představovalo téměř 200 polských
revolucionářů, zejména účastníků tzv. krakovského povstání z roku 1846. V roce 1855
císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil a po odchodu posledních vězňů o tři
roky později se její prostory přeměnily na vojenské kasárny, kterými pak zůstaly
dalších sto let. Jako místo utrpení a nesvobody však vstoupil Špilberk do obecného
povědomí ještě dvakrát. Poprvé v letech první světové války, kdy zde kromě
provinilých vojáků byli vězněni odpůrci rakouského režimu, podruhé a mnohem
výrazněji v prvním roce nacistické okupace Československa. Tehdy ve špilberských
zdech trpělo několik tisíc českých vlastenců, z nichž někteří zde nalezli svou smrt. Pro
většinu však Špilberk znamenal přestupní stanici do dalších německých věznic či
koncentračních táborů. Německá armáda provedla v letech 1939-1941 na Špilberku
rozsáhlé úpravy, aby zde vybudovala vzorová kasárna v romanticko historizujícím
duchu tehdejší velkoněmecké ideologie. Roku 1959 opouští Špilberk československá
armáda a definitivně tak končí jeho vojenská éra. Následujícího roku se Špilberk stává
sídlem Muzea města Brna. S proměnami funkcí Špilberku souvisel také jeho stavební
vývoj. Z původního gotického hradu se v téměř autentické podobě dochovaly zčásti
některé prostory v přízemí východního křídla hradu, včetně průjezdu se sedilemi. Dvě
z těchto prostor jsou opatřeny původními žebrovými klenbami, pozoruhodný je i
patrový portálek, vedoucí kdysi z pavlače do prostory tzv. královské kaple. Dnešní
výrazně "gotickou" podobu celého východního křídla určila poněkud diskutabilní
rekonstrukce, prováděná po rozsáhlých stavebně historických průzkumech, podle
projektu Zdeňka Chudárka v letech1995-2000. Podstatným zvýšením celého křídla
včetně mohutné střešní konstrukce se také značně změnila dosavadní známá silueta
brněnské dominanty. V přízemí západního křídla odkryl archeologický průzkum část
základů mohutné válcové věže, které si návštěvník může prohlédnout v rámci expozice
o stavebním vývoji hradu. Barokní přestavbu hradu dnes připomíná především z větší
části dochovaný vnitřní fortifikační systém - hradby s bastiony a kurtinami, zděné
příkopy s vestavěnými kasematy z roku 1742, přízemní kasárenské a další objekty,
přistavěné na parkánu po celém obvodu k vnější zdi středověkého hradu kolem
poloviny 18. století. Součástí pevnostního systému byly i studna v západní části
nádvoří, prohloubená v letech 1714-1717 z původních 40 metrů na 114 metrů, a
přilehlá cisterna. Většina dnešních budov vznikla až rozsáhlou přestavbou pevnosti na
věznici ve třicátých letech 19. století. Špilberk tak dostal v podstatě současnou
podobu. Teprve poslední rekonstrukce, zejména východního křídla z let 1995-2000,
znamenala podstatnější zásah do podoby, dobře známé z celé řady rytin, obrazů i
starších fotografií.Muzeum města Brna sídlící na hradě Špilberku zde završí své
čtyřicetileté působení. V nových stálých expozicích i příležitostných výstavách
zpřístupňuje veřejnosti historické a kulturní dědictví svého města, které si každoročně
včetně kasemat prohlédne více než sto tisíc návštěvníků. V letních měsících ožívají
hradní nádvoří i další prostory různými kulturními vystoupeními, koncerty, divadelními
představeními i historickými výjevy, nechybí ani sportovní soutěže. Nejvýznamnější
brněnská historická památka se tak stává živým a turisticky atraktivním kulturním
centrem.